Ash-Shura
Makkan
Ve jménu Boha, Milosrdného, Slitovného.
(1) Há. Mím.
(2) 'Ain. Qáf.
(3) Takto vnuká tobě (zjevení) a těm, kdož před tebou byli, Bůh. Mocný. Moudrý.
(4) Jemu přináleží, cožkoli na nebi jest i na zemi: a on nejvyšší jest, velký!
(5) Pukají téměř nebesa s hůry — a andělé vyvyšují Pána svého ve chvále jeho a prosí za odpustění pro ty, kdož na zemi jsou. Ó zajisté Bůh velkým jest v odpoustění, slitovným!
(6) Ony pak, kdož vzali si vedle Boha ochránce, střeže Bůh, a ty nejsi nad nimi poručníkem!
(7) Takto tedy vnuknuli jsme ti Korán a arabský, abys varoval jím matku měst a ty, kdož kolem jsou; a abys varoval je přede dnem shromáždění, o němž není pochyby: kdy jedni budou v zahradě (rajské) a druzí v plamenech.
(8) Kdyby Bůh byl chtěl, byl by učinil je lidem jedním; však on, uvádí, koho chce, v milosrdenství své, a nepravostným nebude ochránce, ni pomocníka!
(9) Či vzali si vedle něho ochránce? Právě Bůh jest (oním) ochráncem; on křísí mrtvé; a on nade všemi věcmi moc má.
(10) V čemkoli pak rozešli jste se v mínění, rozsouzení toho přináleží Bohu. Totoť jest Bůh, Pán můj; na něho spoléhám a k němu kajícně obracím se!
(11) Stvořitel nebes i země: učinil vám z vás samých družky a dobytčata (stvořil) v párech; tím rozmnožuje vás. Není ničeho jemu podobného — a on všeslyšící jest, vševědoucí.
(12) Jemu patří klíče k nebi a zemi: hojně obdarovává výživou koho chce, aneb odměřuje (ji); neb zajisté on o všech věcech má vědomost.
(13) Zákonem učinil vám náboženství, jež byl doporučil Noemovi, a jež vnuknuli jsme i tobě; a jež doporučili jsme Abrahamovi, a Mojžíšovi, a Ježíšovi, (řkouce jim): „Zachovávejte (toto) náboženství a nerozštěpujte je!“ Jest protivno mnohobožcům to, k čemu zveš je: Bůh pak vybéře si, koho chtíti bude, pro (náboženství) toto, a Bůh povede k němu ty, kdož kajícně k němu obrátí se.
(14) A rozštěpili se jen poté, když přišlo jim vědění, ze vzájemné svévole; a nebýti slova Pána tvého, jež předcházelo, stanovíc lhůtu předurčenou, bylo by již bývalo rozsouzeno mezi nimi. Zajisté pak ti, kdož zdědili Knihu po nich, jsou v pochybnosti o ní váhavé.
(15) Proto tedy zvi (je) a jdi přímým směrem, jakž nakázáno bylo ti, a nenásleduj choutek jejich, a rci: „Uvěřil jsem v Knihu, kterou seslal Bůh a nakázáno bylo mi, abych hlásal spravedlnost mezi vámi. Bůh jest Pánem naším i Pánem vaším: nám patří skutky naše a vám skutky vaše: není důvodu (k rozepři) mezi námi a vámi. Bůh shromáždí nás všechny a k němu vede (cesta) návratu.“
(16) Pokud se týče těch, kteří přou se ohledně Boha poté, když byl vyslyšel (proroka), důvody jejich zavrženy budou Bohem, a nad nimi bude hněv jeho, a (schystán jest) jim trest přísný.
(17) Bůh to jest, jenž seslal Knihu v pravdě, jakož i váhu; a kdo může tě zpraviti? Dost možná, hodina (soudu) blízka jest.
(18) Uspíšiti chtějí ji ti, kdož nevěří v ni; však ti, kdož uvěřili, chvějí se bázní před ní, vědouce, že jest pravdiva. Ó zajisté ti, kdož pochybují o hodině (soudu), v bloudění jsou dalekém.
(19) Bůh dobrotivý jest vůči služebníkům svým: hojně obdarovává, koho chce, a on silní jest, mocný.
(20) Kdokoliv žádá si pěstění pole života budoucího, rozmnožíme mu pole jeho: a kdokoliv žádá si pěstění pole života pozemského, dáme mu je, však nebude mu v životě budoucím podílu.
(21) Či mají snad společníky, kteří zákonem stanovili jim náboženství, jež nebyl dovolil Bůh? Však nebýti slova rozhodnutí, bylo by již bývalo rozsouzeno mezi nimi! Zajisté pak nepravostným schystán jest trest bolestný.
(22) (Tehdy) spatříš nepravostné chvějící se bázní před tím, co si vydobyli, an (trest) nezvratně padati bude na ně: však ti, kdož uvěřili a konali dobré skutky, budou v květnatých luzích zahrady (ráje); tam míti budou, cokoliv si přáti budou, u Pána svého — totoť milost bude velká!
(23) Toto jest, co zvěstuje Bůh služebníkům svým, kteří uvěřili a konali dobré skutky. Rci: „Nežádám si od vás za to odměny, vyjma lásky k příbuzným. A kdokoli dobude si (zásluhy) dobrým skutkem, rozmnožíme mu jím dobro; neb zajisté Bůh jest velkým v odpouštění, vděčným.“
(24) Či říkají: „On vymyslil si lež o Bohu?“ Však kdyby Bůh chtěl, dojista mohl by zapečetiti srdce tvé! Ale Bůh zahladí marnost a utvrdí pravdu slovy svými, neb zajisté dobře ví o tom, co skrývají nitra.
(25) Onť to jest, jenž přijímá pokání od služebníků svých a promíjí jim hříchy a ví, co činíte.
(26) A vyslyší ty, kdož uvěřili a konali dobré skutky a rozmnoží nad nimi milost svou: však pro nevěřící (schystán jest) trest přísný.
(27) Kdyby Bůh v hojnosti rozdělával dary své služebníkům svým, svévoli tropili by v zemi; však on sesílá dle míry, cokoliv chce, neboť on (dobře) zpraven jest o služebnících svých a (dobře) je obzírá.
(28) Onť to jest, jenž sesílá déšť hojný poté, když lidé byli ztratili naději, a šíří tak milosrdenství své: onť Ochránce jest, Chvályhodný!
(29) Ze znamení jeho pak jest stvoření nebes i země a cokoliv rozptýlil po ní ze živočichů: a on ke shromáždění (všech) jich, kdykoli zachce, moc má.
(30) Nepostihne vás nijaké neštěstí, jež nebylo by výsledkem skutků rukou vašich: a on promíjí (tak) mnohé!
(31) Vám pak nelze znemožniti (jeho vůli) na zemi, a vedle něho nemáte ochránce, ni pomocníka.
(32) A ze znamení jeho jsou též moře brázdící lodi, podobné horám:
(33) kdyby chtěl, dal by ztichnouti větrům a zůstaly by nehybné na hřbetech (vln): zajisté v tomto znamení jsou všem trpělivě vyčkávajícím, vděčným.
(34) Anebo dal by jim ztroskotati (za trest) za skutky jejich: však on promíjí (tak) mnohé!
(35) Seznají pak ti, kdož hádají se ohledně znamení našich, že nebude jim útočiště.
(36) Cožkoliv dáno bylo vám, jest pouze (dočasný) požitek života pozemského: a co u Boha jest, bude lepším a trvalejším pro ty kdož uvěřili a spoléhají na Pána svého;
(37) a ty, kdož vzdalují se velkých hříchů a smilstev, a kdykoliv rozzlobeni jsou, odpouštějí;
(38) a ty, kdož odpovídají na volání Pána svého, a zachovávají modlitbu, a jichž věci (řízeny) jsou PORADOU vzájemnou, a kteří z toho, čím obdařili jsme je, štědře (almužnu) rozdávají;
(39) a ty, kdož postiženi byvše bezprávím, sami sobě pomáhají;
(40) odplata pak špatnosti budiž špatnost jí stejná; — vsak kdo promíjí (bezpráví) a smiřuje se, odplata jeho (záleží) od Boha: neb Bůh nemiluje těch, kdož utiskují.
(41) A proti tomu, jenž sám sobě pomohl si poté, když učiněno bylo mu bezpráví, nebude příčiny (k trestu):
(42) však bude příčina (taková) vůči těm, kdož utiskují lid a svévoli páší beze všeho oprávnění: pro tyto (připraven) jest trest bolestný.
(43) Však kdo trpělivě snáší a odpouští — toť zajisté věcí jest povinnou.
(44) Tomu, jejž zavádí Bůh v blud, nebude poté ochránce: a spatříš nepravostné, když shlédnou trest svůj, řkoucí: „Jest možnosti nějaké k návratu?“
(45) A spatříš je, když předvedeni budou před trest, ponížené hanbou, vrhati naň pokradmé pohledy. I řeknou ti, kdož uveřili: „Zajisté záhubě propadli ti, kdož v záhubu přivedli sebe samy a rodiny své v den zmrtvýchvstání! Ó zajisté, nepravostní vrženi budou v trest trvalý!“
(46) A nebudou míti ochránců, již pomohli by jim vedle Boha; a tomu, jejž Bůh v blud zavádí, není cesty (pravé).
(47) Odpovězte tedy (na volání) Pána svého před tím, než přijde den, jehož příchodu nikdo nezabrání Bohu, (aby nenařídil): nebude vám útulku v den onen, aniž bude možno vám zapírati!
(48) A odvracejí-li se, věz, že neposlali jsme tě jako strážce nad nimi: tvým úkolem jest pouze hlásání. Zajisté, když dáme okusiti člověku milosrdenství svého, raduje se z něho; však když postihne jej cos špatného za předešlé činy rukou jeho, zajisté člověk jest zatvrzelcem.
(49) Bohu přináleží panství nebes i země; tvoří, cokoliv chce: dává, komu chce, dcery; a dává, komu chce, syny.
(50) Anebo dává je v párech, syny i dcery: a činí, koho chce, bezdětným: neboť on vševědoucí jest a všemocný!
(51) A není dáno člověku, aby mluvil s ním Bůh, vyjma vnuknutím, nebo zpoza clony: aneb když posílá posla, aby vnuknul (lidem), z dopuštění jeho, cokoliv on chce: onť zajisté nejvyšší jest a moudrý.
(52) A takovýmto způsobem poslali jsme ti s vnuknutím ducha z rozkazu svého: ty nevěděl's, co jest Kniha, aniž co jest víra — však my učinili jsme ji světlem, jímž vedeme, koho chceme ze služebníků svých. Ty pak zajisté vedeš ke stezce přímé,
(53) ke stezce Boha, jemuž přináleží, cožkoliv jest na nebi a na zemi. Ó zajisté, k Bohu navracejí se věci všechny!